Musíme si pomáhat!

Poprvé píšu článek ve vlaku...:) jedu domů ze školy, všude je tma jak v pytli (mám trochu strach, znáte to :) ) a jsem strašně unavená..studium prostě vyčerpává neasy! Ale dneska to nebude o škole, dneska to bude o něčem hrozně zvláštním co se mi včera stalo..

Vzhledem k tomu, že mě čekala zkouška, vydala jsem se včera ráno do obchodu trochu doplnit zásoby abych nezemřela ubohou poustevnickou smrtí na kolejích v Olomouci.. Nakoupila jsem si co jsem potřebovala a protože jsem měla žízeň beduína, vytáhla jsem lahev s minerálkou a cestou s ní bojovala nerovným bojem. Nevím kdo vymýšlí ty hloupé uzávěry...nechápu proč je to vždycky tak utažené, zatavené nebo kdoví co ještě..každopádně láhev vítězila a já už se v duchu viděla jak foukám na pokoji horký čaj a umírám žízní..Když v tom vidím na protisobě kráčet cizího kluka, který když mě míjel natáhl ruku, vzal mi tu bídnou minerálku a jedním pohybem ruky ji otevřel (čímž mi zachránil život nejspíš :) ) usmál se a šel dál. Sotva jsem stačila vykoktat svoje „dík“ a už byl pryč...Připadala jsem si jako ve filmu, nevím..stávají se vám taky takové věci?

Já když nad takovými situacemi TEĎ přemýšlím, tak si ještě vzpomínám na cestu z Filipín, kdy jsem myslela že určitě brzo musím umřít, protože mi bylo NESKUTEČNĚ špatně už tři dny před odletem (no jo..musela jsem prostě všechno ochutnat, abych náhodou o něco nepřišla žejo :) ) no každopádně to byla fakt hardcore cesta..protože v takovém stavu je náročné i jenom ležet, natož dopravit jeden obří kufr, jeden menší, jeden velký batoh, jeden menší a ještě kabelku neasy ( XDD) z jednoho konce světa na druhý...ale jako překvapivě to ušlo..(zvracecí a omdlívací zážitky si nechám na jindy :) ) přežila jsem i cestu busem z Vídně do Brna ve společnosti pána slitého voňavkou od hlavy až k patě, což je nejlepší věc na světě na podrážděný žaludek..umíte si to představit ne? :)

A když jsem se teda dostala až do Brna, nakopala všechny zavazadla do vlaku a svalila se do červené sedačky tisíc let starého rychlíku a oddechla si že vysednu až doma a věci mi z vlaku vystěhuje maminka nebo někdo kdo na mě bude čekat, přisedl si ke mně chlápek, mohlo mu být kolem čtyřicítky, očividně měl něco popito a začal mi sypat klíny do hlavy..a mě to vlastně bylo jedno, když se to vezme kolem a kolem byl v podstatě milý a já byla ráda že konečně rozumím někomu každé slovo a že jsem tak nějak doma..A pak přišel pan průvodčí a oznámil nám, že na naší trase jsou tři výluky, takže párkrát budeme muset přeskákat do autobusů...No vžijte se do té situace..čtyři dny jste nejedli, zvracíte i vodu, síly žádné, dvacetihodinový let za vámi, dalších pár hodin v autobuse, a když z kontokorentu svých posledních sil vyškrábete absolutní zbytek, nakopete si zadek do vlaku i se vším tím čajem který pašujete přes půl světa, tak vám to báječné České Dráhy celé zase poserou...

A ten člověk, který si přestože vlak byl absolutně prázdný přisedl ke mně do kupéčka a který měl namířeno někam ke Kroměříži nebo kam a se mnou měl vlastně společných jenom pár kilometrů (během kterých mi třikrát nabídl sňatek :) ) mi jenom tak prostě řekl, že mi pomůže s těmi kufry..já myslela, že mi pomůže s kufry než se naše cesty rozpojí, on myslel že mi pomůže s kufry než mě předá i se všema těma věcma mamince..jenom tak, z ničeho nic změnil všechny své plány a místo do místa A kam měl namířeno se s úplně cizí dívkou v nesnázích vydal do místa B, které bylo naprosto mimo jeho trasu..buď jsem vypadala fakt hrozně zoufale, nebo jsem se mu fakt líbila, nevím, ale tipuju jednoznačně to první....Ať tak či tak, vzpomínám na něj se slzou v oku dodnes..Kdyby mi tehdy s těmi kufry nepomohl, tak na nich sedím někde na trase Brno-Valmez ještě teď...(a zoufale pláču)

Díkybohu že existujou lidi, kteří dokážou nezištně pomoct..ať jde o minerálku nebo kufry, nebo cokoliv...uvažte..není to báječné? Že i takové věci se stávají normálním lidem? Já myslím že jo..

(tohle mi hraje celou cestu a je to superbájo, tak taky potěšte ucho ;) )

Díky čau!

PS: zkouška done, díky čau!